Rodičům potom knížku o ČR, lázeňské oplatky a Becherovku. Výsledkem bylo, že zjistili, že Praha není hlavní město Československa, že je moc hezká a lázeňské oplatky je moc pobavily, jelikož jim připomínali velké hostie. Často se mě lidé ptali, proč jsem nepřivezla pivo.
Po příjezdu mě tedy čekalo seznámení se s rodinou a s dětmi. Dostala jsem se do zemědělské rodiny, na vesnici, do oblasti poněkud odříznuté od civilizace v jihozápadní Francii v departementu Landes, region Aquitaine. Tatínek zemědělec, nyní v době úrody každý den od 8 do 20 hodin v práci, maminka týden po porodu doma s miminkem a dvěma holčičkami ve věku 2 a 4 let. Rodiče byli od samého počátku velice přívětiví, avšak holčičky poněkud rozpačité. Pro ně byla celá situace docela složitá, do té doby žily samy s maminkou a tatínkem a najednou přišel na svět bráška a začala se o ně starat nějaká cizí ženská (tzn. já). Z toho důvodu mě vůbec neposlouchaly a nerespektovaly, což bylo spolu se zákazem používání tělesných trestů a nevybroušenou francouzštinou velice vyčerpávající. Navíc maminka byla po porodu také vyčerpaná a já nevěděla pořádně, co dělat, a tak se začátky neobešly bez potíží - neměla jsem pevně stanovené úkoly a ve výsledku jsem se o tyto dvě velice temperamentní dívčiny starala 14 hodin denně. V novém prostředí to však bylo velice náročné, a proto když maminka vypadala trochu méně unaveně, jsem si s rodinou promluvila a poprosila je, jestli bych nemohla mít přesný rozpis prací a moje pracovní doba byla náležitě upravena - teď už si nemám v tomhle směru na co stěžovat.
Co se týče mých úkolů, nejedná se o nic složitého - maminka je většinu času doma a já si hraji s holčičkami, vozím je na kurzy plavání, nebo je hlídám, když potřebuje někam odejít. Starám se také o žehlení pro děti a občas jim uklidím pokoj, 3krát týdně jim však chodí uklízet dům jiná slečna, takže na mě toho až tak moc nezbude. Navíc učím starší holčičku anglicky.
Výhodou vesnice je krásné prostředí, přátelští lidé a klid - v noci absolutní ticho a výborně se zde spí. Ovšem co se týče sociálního vyžití, jsem plně odkázána na aktivity své rodiny. Musím uznat, že rodina si to uvědomuje a velice se snaží. Často chodíme na návštěvy k jejich přátelům či rodině, byli jsme na svatbě v Cognacku, přímo v domě výrobců Cognacu, či na nočním divadelním představení. Minulý týden jsme strávili v domě bratra maminky v portugalském Lagosu, kousek od moře a bylo to moc fajn - podnikli jsme výlet po moři na lodi, navštívili aquapark a mořskou zoo, vše bylo moc zajímavé. Navíc mi rodiče v mých volných dnech půjčují auto i s benzínem, abych měla možnost se kamkoli přemístit, a tak jsem navštívila okolní města.
Celkově se mnou rodina zachází opravdu jako se starší sestrou dětí, ještě se mi nestalo, že bych měla v čemkoli menší práva než oni - všude můžu chodit s nimi a doma se můžu chovat opravdu jako doma. Zdejší lidé jsou moc milí, a prostředí je sice opravdu jiné než na jaké jsem zvyklá, ale přátelské. Začátky byly poněkud těžké, ale teď už si myslím, že mi některé věci doma budou chybět - jako třeba bageta každé ráno na parapetu za oknem , 4 hodinové večeře na kterých se toho moc nesní a také jsem si vybudovala závislost na sýrech.
Velice mi vyhovuje místní strava, která připomíná středomořskou - jíme velké množství zeleniny, která chutná výborně, hodně ryb a mořských plodů. Téměř ke každému jídlu chystáme salát. Na druhou stranu Francouzi jedí poměrně striktně 3 krát denně - ráno když vstanou, ve 12 a ve 20 hodin.
Co se týče francouzštiny, tak v podstatě nemám problém vyjádřit co potřebuji. Mívám problémy s porozuměním a s gramatikou, bohužel rodina nejeví moc ochotu mě opravovat, protože jim to přijde hloupé. Nicméně se přestávám stydět - když jsem cestou sem přestupovala na letišti v Lyonu, raději jsem si koupila tyčinku v automatu, než abych šla poprosit o croissant do kavárny, to už nehrozí. Jen je poněkud zvláštní, když začnu mluvit s někým, kdo mě nezná, čekat než mu dojde, že jsem cizinka - vždycky ho sleduju a říkám si - už? Ale někdy se mě lidé ani neptají odkud jsem, tak snad už to není tak hrozně moc poznat. Zvládla jsem už i nějaké docela specializované rozhovory, jako například nosní kapky a jejich účinné látky při nákupu v lékárně. Co ale budu ovládat výborně, budou věty typu ,,nevrtej se v nose" či ,,přestaň mlátit sestru panenkou" . Někdy si připadám jako četník, ale asi je to normální.
Zítra jsem přesně v půlce svého pobytu a ještě mě asi leccos čeká. V pondělí odjíždíme s holčičkama do přímořského střediska k babičce, kde strávíme 3 týdny, na to se moc těším. Poslední 3 týdny potom budou holčičky chodit do školky a můj program bude zřejmě volnější, mám slíbené 4 dny volna na návštěvu Toulouse, ale to je ještě daleko. Každopádně teď, po překonání náročných prvních 3 týdnů a 3 lepších týdnů si myslím, že aupair je dobrá cesta jak strávit relativně levně a zajímavě prázdniny.
Ve výsledku je to tady ale moc fajn, a už plánuji příští rok podobnou cestu do Rakouska za dalšími zážitky.
Zdravím Student Agency a přeji hezký den,
Anežka Nováková
